Zpěvníky a publikace
Poslyšte s radostí
Z mnoha set písní, balad a koledovacích popěvků, které v našich zemích po staletí provázely naše předky posvátnou vánoční dobou, se jich běžně zpívá asi dvacet. Do sbírky Poslyšte s radostí zařadila autorka vícehlasých úprav Zuzana Vlčinská nejen koledy všeobecně známé, ale i téměř zapomenuté skvosty tohoto žánru, převážně z moravského a slezského regionu.
Koleda není jen píseň, ale také hra a rituál vzájemného setkávání, obdarovávání a sdílení radostné zvěsti o narození Spasitele a nové naděje uprostřed zimy. A právě k těmto kořenům se snaží Zuzana Vlčinská svými úpravami 30 koled přiblížit v souladu se svou vlastní svébytnou pedagogicko-terapeutickou metodou Prožitkového zpívání.
Prostřednictvím zpěvníku a CD může být každý inspirativním způsobem zapojen do společného zpěvu za využití elementárních hudebních a deklamačních prostredků. Jednoduchost úprav se týká predevším nízké náročnosti na provedení, rozhodně však neznamená hudební trivialitu. Tyto úpravy lze chápat jako jakýsi základ pro spontánní společné muzicírování ad libitum.
Stejně tak priložené CD s nahrávkou většiny koled v podání komorního pěveckého sboru Ensemble Guillaume, Zuzany Vlčinské a Zuzany Lapčíkové neznamená jediný správný přístup a interpretaci. Je spíše jakýmsi vzorníkem nápadů a aranžerských možností.
– netradiční výběr 30 koled z Moravy, Slezska, Čech a Slovenska
– obohacení bežného repertoáru o neznámé koledy
– vícehlasé úpravy s možností variabilního obsazení
– společné muzicírování ad libitum
– obsáhlá a inspirativní předmluva
– didaktické poznámky k možné interpretaci jednotlivých koled
OBSAH:
Bůh což věčný uložil
Byla cesta ušlapaná
Co se této noci stalo
Dej Bůh štěstí
Dej Pán Bůh dobrý den
Duše naše Boha chval
Ej, všecko stvoření
Jozef muj kochany
Kajpak kročiš, Maria
Kolednice idu
Kristus Pan se narodil
Na čem Pan Bůh sedi
Narodzil sě Kristus Pan
Něněchtě nas dluho stati
Nesem vám noviny
Něsemy vam tu novinu
Ó, velmi šťastná hodina
Padla rosa studená
Pásli ovce Valaši
Pašli pastire
Panenka Maria po světě chodila
Pláč Ježíškův
Porod Panny Marie
Poslyště s radostí
Proč, Maria, tak vzdycháte
Půjdem spolu do Betléma
Sedí pantáta
Sedzi vrabček
Stoji lipka pochyla
Syn Boží se nám narodil
Šla Maria do kláštera
V půlnoční hodinu
Písně na cesty krajinami duše
Muzikoložka a psychoterapeutka Zuzana Vlčinská, která se už řadu let věnuje „prožitkovému zpívání“, ve své knize představuje originální a obohacující pohled na zdánlivě běžný fenomén – lidský zpěv. Vyzvedává jeho význam jak pro bytí jednotlivého člověka, tak i širšího lidského společenství. Pro zpěvník, poeticky nazvaný Písně na cesty krajinami duše, vybrala autorka více než sto známých i méně známých lidových písní z Čech, Moravy a Slezska a roztřídila je podle emocí nebo archetypů, které zpracovávají či pomáhají navodit (Písně smutku, Písně cesty, Písně stromů, Písně zlosti, Písně obřadné, Kolíbačky, Písně společné zábavy a pospolitosti, Písně dívčí touhy a ženské rozvernosti, Písně mužské lehkosti a nezodpovědnosti, Rozhovory mezi muži a ženami a Balady). Sbírka nabízí pečlivě vybraný a utříděný materiál lidových písní k jejich dalšímu využití a zároveň představuje světu sebezkušenostní i terapeutický způsob práce s nimi.
128 lidových písní ve vícehlasých úpravách pro společné zpívání i pro léčení hudbou.
Zpěvník s CD
Nebanovala bych – naříkání v písni. Příklad terapeutické práce s písní.
Mgr. Zuzana Vlčinská
Ve folklóru najdeme mnoho písní, které pravděpodobně vznikly v situaci, jež původního zpěváka či zpěvačku nějak bolela či psychicky zatěžovala. Tito lidé se v těžké chvíli o sebe postarali tak, že si zazpívali. Tvořivě našli melodický tvar pro svou bolest, smutek či jinou zátěž. Právě takové písně sloužily našim předkům k celostnímu ošetření vlastní duše a nervové soustavy. Takové písně i dnes mohou hojit individuální trauma v různých jeho fázích a podobách, či zpracovávat každodenní pocity. Tyto písně pomáhají za určitých okolností rituálně projít místy životního přechodu či zpěváky zpevnit v jejich životaschopných postojích. Nebo „jen“ nesou obecně lidskou zkušenost ve fyzicky i emocionálně neobyčejně přesné podobě.
Ve zvukovém a hudebním předivu těchto písní je zakódován jejich účinek na prožívání posluchače, ale především zpěváka, který při zpěvu může hmatat svůj hlas v těle, opírá se o sebe dechem i hlasem zevnitř, intenzivně prožívá každou slabiku i frázi. Dalo by se říci, že taková píseň je vlastně technika: předem připravený scénář, který specifickým žádoucím způsobem ovlivňuje prožívání zpívajícího. Pokud pracujeme s písní jako s psychosomatickou technikou, nezáleží na jejím stáří (často více než 300 let) ani na nářečí či archaičnosti slovníku. Poetismus celého aktu, obraznost písní a náznak rituálnosti v tom, že místo řeči použijeme zpěv, naopak pomáhají uchopit pocit celistvěji, je možné dotknout se sebe ve větší hloubce.
Téměř vždy je způsob, jakým technika účinkuje, zakódován ve tvaru melodie, kterou pak lze chápat jako znějící tvar pocitu včetně jeho časového průběhu. Zpíváme-li, dáváme svým pocitům a emocím, jakkoli těžkým, dobrý a často i krásný tvar. Ve zpěvu je možné zůstat se svým hlubokým žalem, křivdou nebo vztekem, neskrývat je ani neodmítat, nespojovat si je se selháním. Čím silnější emoce, tím hudebně sofistikovanější bude její melodický tvar, tím větší úcta bude zpěvákem dané emoci vzdána.
Svou roli hraje také fakt, že při zpěvu jdeme hlasem více do prostoru než při mluvené řeči. Nejde o sílu hlasu, ale o intenzitu proudu energie, který takto posíláme ven či jehož jsme součástí: i velmi tichý zpěv jde v prostoru dále než mluvní projev obvyklé síly. Zpěv tak umožňuje zprocesovat mocnější emocionální vlnu, stará se o její průběh a pouští ji prostorem ven. Úkolem terapeuta je vést zpívajícího klienta k sebepečujícímu a k tělesnému prožívání pozornému způsobu zpěvu, který koreluje se zdravým (hlasivky nepřetěžujícím) použití hlasu.
Píseň Nebanovala bych (Nelitovala bych) jsem ve sbírce Slovenské spevy 4 našla před půl rokem a od té doby ji zpívám se všemi pravidelnými skupinami a s některými individuálními klienty. Čtyři krátké kazuistiky z tohoto „prozpívávání se písní“ následují níže.
Tato píseň představuje stylizovaný nářek. Do začátku dvacátého století bylo i na našem území hlasité naříkání v případě tragédie (např. úmrtí) ritualizovanou, tedy také oceňovanou součástí truchlení. Oplakávání mrtvého bylo u mnoha národů obvyklé již v předkřesťanské době. Původně mělo zřejmě odhánět zlé duchy a démony, později sloužilo k vyjádření emocí. Rituální pláče byly posuzovány i z estetického hlediska – naříkání si žádalo nějaký druh krásy a uspokojivosti. Například „na Slovácku učily matky naříkat již mladé dívky, aby to uměly. Byly případy, že se vdova den před pohřbem někde v ústraní učila nářku, aby neplakala u hrobu na lidskú haňbu…Která to neuměla, požádala některou známou, aby za ni naříkala“, píše Alexandra Navrátilová ve své knize Narození a smrt v české lidové kultuře (Vyšehrad 2004). Plačky nebo Naříkačky svým hlasitým pláčem pomáhaly pozůstalým vyjádřit jejich těžké pocity, zintenzivnit proces truchlení a projít jím.
Píseň Nebanovala bych, jak si snadno přečteme v jejím textu, se pravděpodobně netýká smrti, ale možná zrady, opuštění nebo nějakého konfliktu v mileneckém vztahu. Vznikla a fungovala však právě v kontextu legitimního hlasitého projevování hluboce intimního smutku. Možná vznikla jako součást výše zmíněného nácviku naříkání.
Hlasovým nástrojem je celé tělo společně s psychikou i duchovní stránkou člověka. Hlas proto působí jako účinný nástroj integrace: zníme-li dobře, tedy s pozorností k tělu a emocím, všechny tělesné a duševní systémy se lépe propojí a zkoordinují. Pokud chceme zpívat tak, aby na nás píseň měla takovéto celostní působení, musíme zapojit celé tělo, zejména jeho spodní část, aby hlas měl dostatečnou podporu.
Melodie písně Nebanovala nám jasně ukazuje, jak si tuto podporu zajistila její původní zpěvačka. Mám na mysli dva spodní melodické vrcholy: ve druhém taktu na slovo „bych“ a v sedmém taktu na slabiku „ko“. Pro prožitek zpěvu platí, že čím vyšší je tón, tím více je v prostoru, s tím větší energií a dále ze zpívajícího vychází, tím mocnější emocionální vlna jím může projít. Naopak hlubokými tóny se zpěváci mohou za určitých podmínek dotknout svého nitra, hloubky svého těla i duše. Oba zmíněné tóny jsou někde hluboko uvnitř a zejména první z nich zpěvačce slouží k tomu, aby se ve svém žalu dotkla toho, co je v ní živé, pružné a stabilní, svého středu (nejlépe v oblasti pánve). Druhá fráze na verš, „kebych nemusela“, je totiž stylizací skutečného nářku, je to pronikavý výkřik plný bolesti. Zpívat bez přípravy rovnou toto naříkání by mohlo mít na zpěvačku destruktivní účinek v podobě zaplavení emocí, ztráty uzemnění, disociace či poškození hlasivek v přetíženém hrdle. Píseň ale napřed umožňuje dotknout se svého středu, spočinout tam, ukotvit se, a potom naříkat přímo z centra. První fráze zakončená hlubokým tónem na „bych“ připravuje mysl i tělo zpěvačky na velkou emocionální vlnu, jejíž melodická křivka odpovídá intenzitě psychické bolesti. (Fyzicky může být takový nářek blízko zvracení, pouze při zpěvu je tento pohyb příjemný a z úst nevychází nic hmotného.) Třetí fráze na slova „kebych ťa, šuhajko“ organismus opět zklidňuje, vede do hloubky nitra na krátké spočinutí, má charakter „pooperační péče“. Závěrečná fráze na slova „rada nevidela“ spojuje střed zpěvačky s tonálním středem písně, umožňuje jistou katarzi s odstíny smířeného smutku při fyzickém pocitu útulnosti někde v sobě.
Píseň tedy nejprve připraví vyjádření emocionální bolesti, podpoří jeho uskutečnění a následně vede k ukotvení v sobě a jisté úlevě. Tvar písně vede k citlivé práci s vlastním středem. To vše v reálných 15-20ti vteřinách velmi bezpečným a krásným způsobem.
Melodický tvar písně můžeme použít jako „ambulantní“ ošetření emocionální bolesti. Nevytváří prostor pro hlubší proces, jako to umí složitější melodie např. obřadných písní nebo balad. Její vícenásobné opakování se ale může stát součástí hlubšího procesu právě čištěním a hojením těžké emoce i opakovaným spočíváním v bytostném centru zpěváka.
V následujících kazuistikách jsou všechna jména změněna v zájmu zachování anonymity klientů.
Naříkání s Annou
Paní Anna se léta úspěšně psychoterapeuticky léčí z diagnózy vícečetné poruchy osobnosti. Poslední čtyři roky přidala k psychoterapii zpívání se mnou a po celou dobu užasle konstatuje účinnost citlivého zpěvu na její vnitřní integraci a hojení. Je to silná, umělecky nadaná bytost. Před půl rokem došlo u Anny k zásadnímu sjednocení jejích osobností a od té doby „se učí, jak to mají normální lidé“. S celkovým zpevněním a vyhojením hlavního traumatu pocházejícího z dětství, se vynořilo pozdější trauma, dosud pevně zapouzdřené v její psychice: v rané dospělosti na ni a jejího přítele spadla lavina. Přítele už nenašli.
Anna, ačkoli ji v životě potkalo mnoho zlého, pláče zcela výjimečně, dříve pláč a smutek odmítala („já nejsem smutná“), truchlení se vyhýbá. Po Vánocích byla nemocná, teklo jí z očí. „Desítky let jsem neplakala, tak teď začínám“, směje se. V hlavě jí jede hodně myšlenek, špatně kvůli tomu spí. Navrhuji nejdřív glissy (hlasové klouzačky) od hlavy dolů, aby přebytečná energie mohla z její hlavy odtéct do nižších partií (při práci s hlasem je výhodné zacházet s proudem hlasu jako s vodou). Anna, jejíž normální hlas je spíše řezavý, přechází do jemného, chvějivého naříkání. S patrnou chutí a zaujetím tak sténá a naříká celkem dlouho. Potom vypráví o lavině a o smrti přítele, za kterou cítí vinu. Bojí se, že jedna její část zůstala pod lavinou a ona by se zase mohla rozpadnout na více osobností.
Zbytek sesse jsem stála za Annou, držela ji za ramena, která se cyklicky zatínala a uvolňovala, a zpívala ukolébavku Leťěla bělounká holubička, která jí už dříve pomohla spojit se s její nejobávanější osobností a s níž mám i s jinými klienty vícenásobnou dobrou zkušenost v případě truchlení či potřeby velmi jemné péče. Anna částečně pláče (což je výjimečné) a částečně zpívá se mnou. Cítím po neznatelných krůčcích probíhající loučení, pouštění, odpouštění.
Na dalším setkání za dva týdny Anna mluví o truchlení po příteli. Nabízím píseň Nebanovala bych. Další půlhodinu Anna píseň zpívá pro svou část, která zůstala pod lavinou. (Celou dobu zpívám s ní, aby nebyla sama a abych podpořila melodicko-emocionální proces). Měla jsem pocit velké užitečnosti a jemnosti, jakoby každé opakování písně odnášelo nepatrnou vrstvičku ledového příkrovu. Půlhodinové opakování patnáctivteřinové melodické vlny písně mělo i v celku tvar velké, ale ne příliš vysoké vlny, kterou bylo možné se prozpívat.
V dalších sessích truchlení a kontakt se starou bolestí pokračovalo i jinými písničkami. Naříkání s Nebanovala bych však jednoznačně otevřelo prostor pro bolest doširoka a umožnilo další pokrok v hojení a Annině vnitřní integraci.
Zpívání s Terezkou
Terezka je mladá žena, kterou za mnou poslala kolegyně, její terapeutka. Používám zdrobněliny jména, protože Terezka nepůsobí dojmem dospělé ženy. Její zjev mi připomíná Malého prince, éterická, levitující, věčně dětská. Terezka chodila od mala do ZUŠ na sólový zpěv a byla vedena k operní technice a cítění. Podobným způsobem vychovaní zpěváci a zpěvačky se někdy vyznačují vybudovaným nepravým Self v oblasti zacházení s hlasem: nemají kontakt se svými pocity ani tělem, neumí přes své velké hlasové možnosti hlas použít k sebevyjádření a sebepéči, často ani přesně neintonují, protože neladí sami se sebou. Přes zřejmou oduševnělost a nadání působí takoví lidé, jakoby přišli o kontakt s vlastní duší. Nemají přístup ke svému hlasu jako ke své znějící ose, k nástroji vlastní integrace. Výše popsané příznaky by v jemné podobě odpovídaly většině populace v naší civilizaci. V případě Terezky byl tlak na to, aby vyjadřovala svým hlasem cizí, přemrštěné a pro mladou dívku možná i nepochopitelné emoce, zřejmě mimořádně velký.
Terezka po odchodu ze ZUŠ dlouho nezpívala. Zpívat se bojí, ale chybí jí to. Terezka působí, že je odpojená od svého těla od pasu dolů. Nejsnáze prožívá přetíženou hlavu, hrdlo a ještě hrudník.
Začínáme čímkoli, co nepřipomíná zpěv a co je hodně tělesné. Terezka chce vydávat jakékoli zvuky a být při tom sama sebou, být vědomě v některé části těla. Vedu ji ke vzdychání, hmatání vnitřku těla hláskami, zkoušíme, hrajeme si. Terezka odvážně všechno ochutnává, jen občas zkonstatuje, jak je to pro ni těžké, protože obrovský nárok na její vokální dokonalost je stále přítomný.
Na další sessi Terezka říká, že měla po minulém setkání několika denní dojezd, kdy se jí různě střídaly emoce a mimořádně se vyrazila akné. Nabízím jí přes hlas možnost útulna a bezpečí někde v těle, vytváříme měkkými hláskami č, ď, ť a ň pelíšek v podbřišku. Terezce je to příjemné. Pak nabízím píseň Nebanovala bych s vracením se do pelíšku na hluboké tóny. Píseň přinesla i její smutek, „že musí“. Instalujeme v představě řeku, která odnáší pramínek jejího smutku, který vytéká z podbřišku během zpěvu. Tento a další obraz Terezce pomáhají píseň prožít k vlastní úlevě a hlubšímu kontaktu se sebou, namísto mechanického plnění tónů. V případě Terezky zafungovala právě tato píseň svou prostotou, silou, autenticitou a fyzičností. Umožnila jí zpívat a přitom nepustit empatický vztah k sobě. Složitější píseň by pravděpodobně více vedla do naučeného užití hlasu.
Naříkání s Vojtou
Vojta je sportovní mladík kolem třicítky trpící úzkostmi. V současné době na sobě intenzivně pracuje v terapiích a kurzech. Do mé praxe téměř před rokem vstoupil se slovy: “ Na světě se nejvíc bojím zpívat, tak jsem tady“. Vypadá to, že Vojtovy úzkosti pramení ze vztahu s otcem, který chtěl mít z citlivého synka chlapáka, měl vysoké nároky na výkon a citlivost nebo ženy, kterých se zřejmě obával, devalvoval. Vojta žije v konfliktu mezi svou citlivostí a zvnitřnělým obrazem otce, kterému se stále snaží zavděčit. V tomto kontextu oceňuji jeho odvahu zpívat, protože to je přesně ta činnost, kterou by jeho otec určitě neschválil a potřeboval by ji shodit. Vojtův sytý, ale málo modulovaný hlas prozrazuje jeho slabý kontakt s vlastní citlivostí jako s hodnotou. Během pravidelného setkávání Vojtovy spazmy v hrudníku způsobené úzkostí dobře reagují na hlasová cvičení a explorace. Zpíváme spolu jednu mužskou písničku. Někdy je jeho vnitřní konflikt silný a sám sebe po vzoru otce devalvuje, jindy je více v kontaktu se svou silou, a pak připomíná spíše nějakého zralého učitele.
Na popisovanou sessi dorazil ve svém lepším (úzkostí nezablokovaném) rozpoložení: má novou slečnu, přihlásil se na kurz abstraktní malby, protože má rád barvy. Mluvíme o kultivaci jeho ženské stránky. Vojta přijímá mé zprávy ze ženského světa jako novinky, které poctivě zařazuje do katalogu použitelných informací. Navrhuju zkusit zpívat holčičí píseň (to bych si dříve ani netroufla). Zpíváme Nebanovala bych, Vojtu píseň baví svou živostí, časem trochu vnímá i její smutek, ale moc to neřeší. Při zpěvu se soustředíme na fascii, která kryje páteř, později zpíváme osrdečníkem. (Je pravděpodobné, že tkáň, po níž v těle klouže hlas, jsou právě fascie, jak říká německá hlasová pedagožka Imke McMurtrie. To odpovídá i mé zkušenosti.) Vojta zpívá naplno, intonuje jen chvílemi, ale zpěv si užívá a nechává jej proudit. V tomto případě nejde tolik o kotvení hlubokých tónů v těle, ale o možnost nezadržovat mohutnou vlnu melodie (nezadržovat energii autocenzurou) a hlavně zpívat se soucitem k sobě. Právě empatie se sebou Vojtovi přinesla nový, měkčí hlas bez ostrých okrajů. Vojta si toho všiml a je mu to příjemné. Baví mě, kolik zakázaných věcí naráz dnes Vojta dělá: zpívá, naplno, ženskou píseň, citlivě, se soucitem k sobě, naříká. Každopádně Vojta poznává více svou ženskou stránku a nachází v ní vitalitu.
Společné naříkání s pondělní skupinou
Skupina má 15 členů, tedy 14 žen a jednoho muže. Skupina má dlouhou historii, někteří členové chodí pátým nebo šestým rokem, většina dva roky. V práci se sebou přes hlas a zpěv je tedy tato skupina pokročilá a máme spolu dlouhý intenzivní vztah.
Při hlasové práci se skupinou zachovávám v co největší míře intimitu, kterou dotýkání se svého nitra a hmatání vnitřku těla hlasem potřebuje: účastníci jsou V první části sesse vedeni k tomu, aby se starali o sebe, druzí jsou v tu chvíli životním prostředím. Práce s hlasem vede přímo do preverbálního období, do doby, kdy jsme sebe hodně vnímali a instinktivně opečovávali vokalizací. Účastníci využívají možnost dotýkat se sebe v hloubce mimo konvenci, nechat přijít své bytostné impulzy a následovat je tělem a hlasem. (Izraelská hlasová terapeutka Smadar Emor považuje první projevy dítěte za hudební. Je to naše „organic music“, prvotní projev naší živosti, základ kreativity). Přímý kontakt mezi frekventanty a různá kvalita vztahu přicházejí většinou až s vícehlasem ve druhé části sesse, dříve by mohl být rušivou zátěží. Interpesonální vztahy, jejichž dynamika je v ohnisku pozornosti skupinové psychoterapie, je v práci s hlasem až ve druhém nebo třetím plánu. Je-li zaostřeno na hlas, soustředíme se na vztah k sobě, na jeho kvalitu, protože hlas můžeme do velké chápat jako míry znějící Self. Skupina optimálně funguje tak, že si každý může pracovat ve své hloubce za současné podpory skupiny: každý si zvučí tak, aby se sebe dotýkal, dával hlas svým pocitům, nechal znít, vzdychat či jinak zvučet různé tkáně a místa svého těla nebo pocity. Zároveň tímto zvučením podporuje podobné zkoumání u svých kolegů ve skupině, aniž by do této podpory jakkoli vědomě investoval. Sebepečující hlasy snadno vytvoří jakousi plodovou vodu (opět je při díle vodní kvalita hlasu), v níž je intimní sebedotýkání každého účastníka méně osamělé a opečované zvnějšku. Spojené hlasy pomáhají energii a pocitům proudit. Často, když se skupinami toto zažívám, mám pocit pravěké jeskyně, kde každý dělá pro sebe, co potřebuje, a zároveň je to dobré pro ostatní. Podobným způsobem se zřejmě primitivní národy vzájemně vylaďují, propojují a ošetřují společným zpěvem či zvučením.
Popisovaná sesse je z prvního setkání letního semestru. Ke konci zimního ze skupiny odešly živější a zpěvavější členky z různých zdravotních důvodů. To a zřejmě i celkový vývoj skupiny vedl do těžkých, depresivních oblastí kontaminovaných studem a odporem. Již několik setkání zpět jsem vnímala tíhu ve skupině, nutnost neustále do společného pole investovat a velkou únavu a někdy frustraci cestou domů. Společné občerstvující proudění nebylo možné vytvořit, protože členové nedávali skoro žádný hlas ven. Přesto bylo zřejmé, že se někde v hloubce, pod nečitelným povrchem, děje něco živého a důležitého a bylo možno věřit, že skupina prochází jen takovým obdobím. I tak jsem na zvládnutí tíhy skupiny potřebovala veškerou svou zkušenost a zdroje.
Hledala jsem pro ten hluboký smutek a tíhu skupiny dobrý melodický tvar, který by umožnil stojaté vody opět rozproudit a vytáhnout je na povrch. V neposlední řadě bylo zřejmé, že bezdotyková ochrana intimity členů skupiny v této fázi vývoje nefunguje a je nutné vyvést je z retraumatizující osamělosti kontaktem s druhými. Před popisovanou sessí bylo jedno setkání, kde jsem oproti zvyku malou, ale přesně definovanou míru fyzického kontaktu určila direktivně, skupina se oživila pohybem i projevenou zlostí a proces se jevil terapeuticky efektivní.
Na první setkání letního semestru, které zde chci hlavně popsat, jsem přinesla výše otištěnou píseň s nadějí, že skupině nabídnu silně proudící a krásný tvar pro jejich tíhu. Na sessi přišlo 9 žen. Hlasovo-tělesně ukotvující a ohmatávající část procesu jsem vedla do vztahu s těžištěm v podbřišku jako středem bytosti. (Za střed těla je možné určit v podstatě jakékoli místo, zejména pokud je v ose. Často také zpíváme ze srdce, solaru a dalších míst na těle. Podbřišek, jako těžiště, tedy místo největší fyzické síly spojené s uzemněním, se jevil v tomto případě jako výhodnější a bezpečnější pro vyjádření těžkých emocí než vyšší centra). Ohmatávaly a zpřítomňovaly jsme toto místo dechem a různými hláskami. (Každá konsonanta představuje v těle jinou kvalitu dotyku, který je možno fyzicky cítit.) Na dlouhé „ň“, jež měkce způsobí velký tlak v podbřišku a pánevním dnu a zároveň příjemně rozezní dutiny v lebce, jsme se učily píseň „Nebanovala bych“. Později jsme ji zpívaly s textem, tedy s mnohem větší škálou kvality vnitřního dotyku, než při jedné hlásce. Ženy se zpřítomněným středem snadno kotvily hluboké, uzemňující a vystřeďující tóny písně v podbřišku a nářek tak mohl znít silně a zároveň bezpečně. Vnímala jsem osamělost členek při zpěvu, tak jak ji přinesla dlouhodobá energie skupiny.
Ženy potom ve dvojicích pokládaly jedna druhé ruku na křížovou kost, do místa, kde by mohl pociťovaný střed těla ústit na povrch. Ženy stály vedle sebe a obě zároveň dávaly i přijímaly dotyk, který nemanipuloval, jen byl aktivně přítomný. Při tom jsme zpívaly píseň a dvojice se postupně třikrát obměnily, takže se skupina více provázala. Ženy vypovídaly, že jim bylo spolubytí příjemné, dotyk vnímaly podpůrně. Jejich naříkající střed bytosti přestal být sám, dostal péči a pozornost. Píseň získala z individuální výpovědi posvátnost společného nářku. Nakonec jsme zpívaly v těsném kroužku s dlaněmi vzájemně umístěnými na našich křížových kostech. Uvědomila jsem si limity společnosti, která považuje naříkání za projev slabosti. Společné sdílení hlubokého smutku nás všechny občerstvilo, nabilo a přineslo nám i pocit důstojnosti, posvátnosti a vděčnosti.
Skupina se v dalších týdnech probudila k aktivitě a silným hlasům v intenzivním spoluzněním členové skupiny později reflektovali (vedle mnoha dalších uvědomění) výrazně menší míru úzkosti při zpěvu než jak to cítili před zanořením celé skupiny do míst tíhy bez hlasu. Píseň Nebanovala bych tvořila pouze jeden důležitý krok v celkovém procesu a zůstala i dále vhodným nástrojem, který lze použít, kdykoli je třeba umožnit členům skupiny hlubší kontakt se sebou či ulevit aktuální psychické bolesti.
Zároveň se ve skupině odkryla síla a posvátnost společného naříkání. Zůstal ve mně intenzivní dojem, později potvrzený vícenásobným naříkáním s dalšími ženskými skupinami, že společný nářek je nesmírně důležitá a moudrá činnost, kterou ženy dříve nějak pečovaly o bolesti světa, a která dnes poněkud chybí. Tato zkušenost má pro mně velkou hodnotu profesně i osobně, ačkoli pro ni nemám racionální vysvětlení.
Píseň Nebanovala bych mi v tomto článku posloužila k drobné ukázce možností terapeutické práce s písní. Jsem přesvědčena, že minimálně část lidových písní, které se nám dochovaly, instinktivně vznikly za tímto účelem a i dnes se nabízejí k použití. Chtěla jsem na příkladu ukázat, jak je možné takový písňový tvar uchopit. Jiná písnička by umožnila jiné prožitky a zpřítomnila odlišný typ energie. Empatie se sebou, kotvení a hmatání hlasu a emocí v těle a jejich postupné zprocesování hlasem by ale zůstaly téměř u jakékoli písně či skladby.
Píseň Nebanovala bych umožnila konkrétně tyto postupy a procesy:
- Nahmatat vlastní střed v oblasti těžiště a být s ním v živém kontaktu.
- Způsobem, který je soucitný se sebou, se dotýkat bolesti a smutku.
- Cítit smutek a naříkat společně s druhými lidmi, aniž hrozilo nebezpečí ztráty opravdovosti např. směrem k hysterii nebo sentimentu. Ve skutečnosti takový nářek zpěvačky posílil.
- Spojit se v nářku s ostatními hlasy do nějak nadosobního, posvátného a energií nabitého proudění.
- Pro muže ochutnat svou ženskou stránku, citlivou a zraněnou.
- Píseň vytvářela prostor pro spočinutí v sobě během truchlení.
- Sebevyjádření naplno.
- Opakované zpívání krátké písničky také vyváří pulzační pohyb dovnitř-ven (do nitra – do prostoru – do nitra – do prostoru), který lze umocnit pohyby těla a vytvořit tak dynamickou meditaci, jež zcela jistě mění hladinu vědomí.
Jsem původním vzděláním muzikoložka a můj hudebně-analytický smysl v každé takové silné nebo hojivé písni hledá, kde se ve struktuře její melodie, textu a dalších hudebních parametrů skrývá ta zkušenost, ten otisk léčebného procesu, to laskavé a krásné dotýkání se bolavých míst v nitru. Konkrétní odpověď většinou naleznu jen částečně. Takové písně jsou ale vždy krásné, zajímavé a dobře se zpívají i hudebně nezkušeným klientům. Z tohoto pohledu to vypadá, že krása je v hudbě funkcí životnosti či přímo hojivosti.
Mgr. Zuzana Vlčinská
Psychoterapeutka (Instep, Bodyvoice), hlasová terapeutka, tvůrkyně metody Prožitkové zpívání.
Písně na cesty krajinami duše, Vyšehrad 2015
English script:
Nebanovala bych ( A title of Slovak folk song I would not feel sorrow) – lamenting with a song
Many folk songs have taken their origin in situation of heavy feelings or psychical pain. Our ancestors were able to help themselves with singing. They were founding a proper melodic shape for their physical or emotional state that particular moment. Even today, after very long time, we can use such songs for healing similar feelings in ourselves, as they contain previous healing experience.
We can see such songs as a psychosomatic technique: a previously prepared structures able to influence feelings and experiencing of individual in a specific and desired way. We do not care about it´s age (often more than 300 years), its old fashioned language or dialect when working with a song as psychosomatic technique. The poeticism of the whole acting, the imagery of the songs and a hint of ritual help to grasp the feeling in more holistic way. It is possible to touch ourselves in greater depth.
There is an effect of the experiencing of the singer deposited in the melody and sound of the song. The singer can grabble his voice inside his body, he supports himself with his voice and breath and experiences every syllable intensively.
The shape of a melody can be seen as a sounding shape of a process of a feeling. We can give our difficult emotions good and often even beautiful form with singing. The act of singing enables us to stay with a deep sorrow, grievance or rage and do not refuse them. The stronger emotion, the more complicated melodic shape would sound, the greater reverence would be given to the feeling.
This song „I would not feel a sorrow“ is a stylized lament. Loud lamenting was important and appreciated part of rituals connected with a tragedy until the beginning of 20th century in our area. It was necessary to lament beautifly, so mothers used to teach their daughters to do it in a proper way. There also the professional Lamentators existed. They used to help the survivors to grieve over, to express their heavy emotions and to pass through the proces of grieving.
This song comes from this world of legitimate loud lamenting. The shape of the melody helps to express the sorrow in an effective and safe way. The first line of the song leads the singer to her very centre (physically in abdomen). There the singer can support herself, stays for a moment in his space of life, safety and strength. In the second line the singer can express her pain from this centre. In the third line she goes back to the centre again to take a little bit of rest and grounding there. The last line of the song leads the singer slightly to a feeling of release. This all happens in 15-20 seconds in very safe, intense and beautiful way.
Working with this song with individuals has brought above all the healing of psychical pains and grounding in the centre of a person. The experience with female groups has brought communal lamenting as very strong, energizing and sacred experience.
Mgr. Zuzana Vlčinská, voice therapist, musicologist, singer. More than 25 years of working with folk songs as therapeutical tools led her to an access called Experience singing based on body and voicework, imagination and working with feelings.
Napsali o mně
Léčení hlasem
Markéta Faustová
Když přišel na svět můj malý chlapec Jonatán, začala jsem mu zpívat. Hudba nás propojovala od prvopočátku. Jak říká muzikoložka a psychoterapeutka Zuzana Vlčinská: “Mateřský hlas (nebo jiné příjemné hlasy) nahrazuje po porodu dítěti plodovou vodu, konejší ho, balí celé tělíčko jako do peřinky.“ Nejen, že jsem cítila, že zpěv uklidňuje chlapce, uvolňoval i mě. A tak jsem naše společné zpívání prohlubovala. Když o rok a půl povyrostl, začali jsme navštěvovat Hrátky s bubnem Marie Lenky Novotné. Tam jsem se snad poprvé vrátila k českým lidovým písničkám. Rytmický africký buben a nástroje ze všech koutů světa jim dávaly nový rozměr. Nikdy jsem nebyla na vysedávání u dítěte na pískovišti a konverzace s ostatními matkami, tady jsem ale cítila propojení. Když jsme začali zpívat údernou variantu slovenské písně Morena Morena, byly jsme najednou klan žen, který by byl schopen Morenu představující smrt, nemoci, bídu, zimu i hlad svým hlasem zahnat. Zpěv ve skupině byl ohromně posilující.
Proč společné zpívání posiluje
Sílu společného zpívání jsem znala již dříve ze své jógové zkušenosti. V hinduistické tradici je znám tzv. kirtan, který se z Indie přenesl do praxe moderní jógy v Americe i v Evropě a transformoval se i v různých zpracováních do world music. Jde o specifický případ sborové recitace, kdy jeden ze skupiny předzpívává a ostatní opakují mantry. Není proto nutné znát text a můžete se položit do energetického působení zpěvu. Mantry – posvátné texty v podstatě fungují jako modlitby – měly by naše srdce naplnit klidem a mírem. Nejznámější mantra ÓM, kterou zpívají jogíni po celém světě, představuje prvotní zvuk vesmíru a sama znamená mír. V Čechách existuje několik skupin, které zpívají mantry. Jednu z nich – Jayamantra založila právě Marie Lenka Novotná se svou sestrou Leonou již před sedmi lety. Mariin autentický hlasový projev doprovázený hrou na indický hudební nástroj harmonium mě uchvátil a dokonce jsem se díky Marii na harmonium začala sama učit. Po jednom společném zpívání manter mi jedna kamarádka řekla, že na ní zpěv působil ještě rychleji než tanec nebo sklenka vína. Intenzivní radost přijde u zpěvu velmi rychle. „Zpěv a tanec jsou skupinové, komunitní činnosti. Primitivní národy, třeba Pygmejové, spolu krásně a konsonantně zpívají a nejsou důležitá slova nebo sdělení zpěvu. To hlavní je vyladit se na sebe, být spolu v harmonii. Moje síla se násobí při zpěvu s ostatními. Dále je společné zpívání důležitou protiváhou zaměření naší společnosti na individualitu. A především se zpěvem rychle dostaneme do kontaktu s vnitřkem těla,“ přemýšlí nahlas Zuzana Vlčinská, která se hudbou zabývá již 25 let a vede skupiny prožitkového zpěvu. Krom toho však hlas používá také k individuální hlasové terapii.
Hlas se dostane tam, kde skalpel nestačí
„Melodie je vlastně tvar emoce. Používám k léčení lidové písně. Fascinuje mě jejich pravdivost, hloubka a svým způsobem dokonalost. Jsou schopny ošetřit nějaký životní pocit. Navozují druh tranzu. Existuje strašná spousta hudebního balastu, který se tváří, že přesně tohle dělá, ale je to povrchní šmíra. Folklor (taky ne všechen, ale jeho starší vrstvy) jde k podstatě čistými, nesentimentálními kroky. Z toho lze odvodit, jak moc byla pro naše předky hudba a zpěv přirozenou součástí léčení při nějakých přesahových životních událostech. Hlasem, dechem a představou v těle dosáhneme do míst, kam se jinak dostane už jenom skalpel,“ pokračuje Zuzana. Zpěvem se však nedají zahojit jen traumata, ale pozitivně působí i při onemocnění jako například RS, která spočívá ve vnitřním rozpojování se a integrující síla zpěvu je proto účinná. Pokroky jsou zaznamenávány také u astmatiků a samozřejmě jsou zpěvem léčeny poruchy hlasu, které vždy vedou k souvisejícím poruchám psychofyzickým.
Hlas a pánev
Pokud jste ještě neprošly nějakým byť jen jednodenním výcvikem o pánevním dnu, vřele všem ženám doporučuji minimálně jako prevenci. U fyzioterapeutky Renaty Sahani na Škole pánevního dna jsem pochopila, jak moc je zpěv a hlas propojen s naším tělem. Patro krku komunikuje s patrem pánve a chodidel. Zkuste si jen někdy v klidu samy vleže na zádech s chodidly na zemi a pokrčenými koleny jemně kontrahovat hluboké svaly pánevního dna. Všimněte si, jestli spolu s tím neaktivujete i čelisti. Podle čakrového systému leží v oblasti krku pátá – krční čakra. Ta spojuje spodní čakry s čakrami hlavy a je tak mostem mezi myšlením a cítěním, mezi tělesnými pocity a duševním cítěním. Skrze krční čakru vyjadřujeme emoce, smích, pláč, ale také myšlenky a názory. Spolykané vzteky a negativní myšlenky se neblaze projevují i v naší pánvi. Sama Renata Sahani na kurzu doporučovala zpěv jako lék i prevenci na problémy pánevního dna. Vzpomínam, že jedna známá operní pěvkyně říkala, že se musí zpívat od spodku, od ženského lůna, ze kterého všechno vychází. A pravdou je, že pánev je pro nás ženy hodně neprobádanou studnicí duševního i tělesného zdraví. Zuzana Vlčinská k tomu tématu říká: „U žen mám dobrou zkušenost s léčením neplodnosti a hojením traumat třeba po znásilnění nebo zneužívání. Zpěv opečuje psychická zranění, zejména ta raná, do kterých verbální terapie úplně nemůže.“
Sound therapy
V mém pátrání po léčení hlasem jsem se setkala s další ženou – Martinou Jelicic, která nabízí uvolnění těla a duše v tzv. hudební lázni. Nechá vás odpočívat pod dekou a obklopí vás zvuky pestré sbírky nástrojů včetně jejího hlasu, který se samovolně moduluje do různých poloh, takže máte pocit, že vám zpívá berberská žena či chrámová pěvkyně. Kromě hudební lázně nabízí Martina také sound therapy, techniku léčení hlasu a duše, kterou vystudovala v Anglii. Na základě rozhovoru s klientem vypozoruje Martina, které tóny v jeho hlasu chybí, které jsou nemocné, traumatizované. Ty pak umí do těla doplnit skrze speciální lehátko, kdy se vám do těla dostávají ani ne tak zvuky jako vibrace tónů. Léčení vám pomáhá zbavit se zapomenutých traumat a najít váš vnitřní hlas. O tom Martina Jelicic říká: “Sama jsem se dostávala ke svému hlasu obtížnou cestou. Měla jsem strašně nízké sebevědomí a nevěřila si. Až jednou jsem stála v kostele a zpívala s ostatními lidmi. V tu chvíli jsem slyšela nádherný hlas. Po chvíli jsem si uvědomila, že ten hlas je můj. Byl to můj vnitřní hlas. Jakoby něco zpívalo skrze mě, z hloubky mé duše. Ani jsem o něm nevěděla. Znovu jsem se s ním spojila právě při sound therapy.“
Vnitřní hlas
Ať už si vyberete jakoukoli terapii hlasem, všechny vedou ke stejnému cíli – k objevení vašeho vnitřního hlasu, vašemu niternému já. Pokud jste slyšely o výzkumu, který provedl japonský vědec Masaru Emoto, věříte, že hlas má sílu ovlivňovat vaše emoce. Jeho výsledky vody dokazují, že hudba, stejně tak jako myšlenky mění strukturu vodního krystalu. V jednom z pokusů nalil vodu z jezera do několika nádob, které popsal slovy vyjadřujícími emoce. Fotografie vodních krystalů, které byly popsány slovy láska a Strach, se velmi lišily. Stejně tak ovlivňoval nádoby modlitbami, zpěvem či proklínáním. Nádoby, na které působil negativním hlasovým projevem, byly plné černé plísně. Vzhledem k tomu, že člověk je tvořen ze sedmdesáti procent vodou, je tento výzkum převratný. Dokládá, že hlasem můžeme ovlivňovat naše emoce.
Sama jsem zjistila, že ať už zpíváte lidovky, mantry, modlitby, nebo si popěvujete jen tak v koupelně nejdůležitější je nesnažit se zpívat „správně“, ale ze srdce. Věřím stejně jako Zuzana Vlčinská, že se rodíme jako tvůrčí bytosti, neomezení umělci. Pouze nám okolí postupem času bere sebevědomí a tak nevědomky utlačujeme svůj vnitřní hlas pod vrstvami strachu. Důležité je nálezt odvahu se otevřít, nebát se a v případě společného zpěvu propojit svůj hlas s ostatními. Ve společném zpívání se nám otevřou zcela nové možnosti komunikace s ostatními – na niternější úrovni než při povídání u kávy. Potvrzuje to i Zuzana: „Hlasem saháme dovnitř druhých lidí, přes ucho jdeme rovnou do mozku. Mám ráda, když slyším svůj hlas a silně vnímám, že je opravdu můj, že jsem to já. Když se tak projevují druzí, můžu se s nimi ve zpěvu opravdu setkat a to je důvod, proč dělám zrovna tuhle práci.“ Často sedím u klavíru s Jonatánkem na klíně a hraji písně z knihy Písně na cesty krajinami duše, kterou Zuzana Vlčinská postavila ze zapomenutých lidových písní. V lidových písních nacházím spoustu emocí, ale i sílu a ženskou energii a po zazpívání několika písniček se mi dokáže úplně změnit nálada. A tak až budete cítit úzkost, strach, smutek, zkuste se z něj zkrátka vyzpívat.
Markéta Faustová
Autorka je lektorka jógy, píše nejen o józe, založila online projekt se cvičením jógových lekcí na doma – www.moje-joga.cz
Společné zpívání je hluboký prožitek i terapie
Rozhovor se Zuzanou Vlčinskou
Umění vyjádřit hlubokou emoci v osmi taktech. To je lidová píseň, jejíž jazyková krása, síla a působivost okouzluje účastníky seminářů Prožitkového zpívání, které vede Zuzana Vlčinská. Muzikoložka a psychoterapeutka nedávno vydala knihu pro společné zpívání i léčení hudbou – Písně na cesty krajinami duše.
Po kom jste získala vlohy pro hudbu?
Pocházím z hudební rodiny, kde se hodně hrálo a zpívalo. Otec je velmi nadaný muzikant, takže i obyčejné písničky jsme sdíleli v celkem vysoké kvalitě. Při zpívání třeba u táboráku nebo u vánočního stromečku jsme si byli jako rodina nejblíž.
Čím to je, že právě při zpěvu lidé pociťují tak vzájemnou blízkost?
Při zpívání se dostáváme se do hlubších rovin, než při běžném mluvení. Když se narodíme, nejdříve křičíme, vokalizujeme, vyjadřujeme se hlasem. Při zpěvu se částečně vracíme do těchto raných vrstev sebe a můžeme v nich spočinout a občerstvit se. Hlas se přenáší i kůží a přes ucho se dostává k mozku. Jde o fyzické dotýkání přímo v centru naší bytosti. Hudba jsou vlastně strukturované emoce. Zpívat spolu znamená dotýkat se druhých prostřednictvím svého hlasu a prožívat emoci, která má krásný tvar. Ten tvar se jmenuje píseň.
Váš sborník obsahuje víc než stovku známých i méně známých lidových písní. V čem je síla těchto písní?
Lidovky jsou zhuštěný život, koncentrát prožívání. Na malé ploše, což je třeba jen deset vteřin, se tu mohou stát zásadní věci. Fascinuje mě krása jazyka. Přestože jsou to prosté texty – třeba, že ráno podstrojím dobytku, večer se vracím z pole – nejde o nic primitivního, ale o někdy velmi expresivní básnické dílo s vlastní poetikou a obrazností. Autoři těch písní, naši předkové, nebyli žádní hlupáci. Z jejich textů je patrná hrdost a vznešenost. Z některých písní je zřejmé, že vznikly, když se jejich zpěvák setkal s něčím, co ho přesahovalo: s krásnou přírodou, velkým citem, západem slunce, bolestí… a postaral se o sebe tak, že si zazpíval. Takové písně mají velké kouzlo a sílu. Ráda bych uměla přesně popsat, kde se ta síla skrývá, ale uniká to všem mým hudebně-analytickým nástrojům. Můžu se jen nechat fascinovat.
A jak vnímáte další rovnocennou složku lidových písní, tedy hudbu?
Ta mě fascinuje ještě víc. V pohybu melodie je život duše, její plynutí je často záznamem proudění energie v těle v určité situaci. Mnohé z písní proto pomáhají hlubokým emocím proudit tak, jak je třeba, a to je hojivé. Věřím, že to tak fungovalo i v minulosti. Někomu se něco přihodilo, byl třeba opuštěn někým blízkým, nešel se však třeba opít, ale zazpíval si. Tím se o sebe postaral, nechal odtéct svůj smutek a hořkost, ozdobil je, rozloučil se, zároveň se podpořil, mohl sám sebe slyšet, jak krásně zpívá, opřel se o svůj hlas a dech. Takové písně jsou vlastně připraveny i pro nás. Když se ocitneme v podobné situaci, máme nástroj, který už někomu dřív pomohl.
Píseň je tedy lékem…
Ve všech knihách o muzikoterapii se často píše, že hudba souvisí s magií, ale nikde se nedočtete, zda a jak se to děje i dnes. Pro mě je magie právě tohle hluboké hojivé propojení s vlastním prožitkem. Nebo třeba zpívat s ostatními citlivě k sobě i k nim. Když se to děje ve vícehlasu, je to zároveň společná i velmi intimní chvíle. Zpěv neruší intimitu prožitku, naopak ji umocňuje. Píseň je tedy nástroj jak s druhými sdílet ty nejniternější věci krásným a bezpečným způsobem. Při zpívání nemusíme opouštět svou vlastní intimitu, ale zároveň si můžeme všimnout, že ostatní jsou na tom podobně.
Proč jste se rozhodla věnovat se muzikoterapii?
Studovala jsem hudební vědu, což je teorie. Mě vždycky zajímalo, jak hudba funguje. Jak se to například děje, že když slyším nějakou skladbu, mám pocit, že vyšlo sluníčko, jinde je mi smutno anebo se mi chce tancovat? Kde to je v těch tónech a souzvucích schované? Na vysoké škole jsem strávila dva roky analyzováním jedné osmitaktové písničky za druhou. O každé jsem pak napsala skoro dvacet stránek a pořád to nebylo všechno, pořád by se dalo napsat a vyzkoumat mnohem víc.
Když jsem začala pracovat s lidmi, cítila jsem, že při práci s hlasem se jde velmi rychle do hlubokých vrstev psychiky a potřebovala jsem mít i tuto stránku věci ošetřenou. Proto jsem šla do psychoterapeutického výcviku, který mě hodně zformoval. Dalším zdrojem mého terapeutického přístupu i nástrojů je to, že jsem ve 14 letech přišla o hlas. Hledala jsem ho různými cvičeními a rehabilitacemi dvacet let a při tom jsem se naučila hodně o souvislostech hlasu, těla a duše. Hlasový projev s psychikou úzce souvisí. Někdo koktá, chraptí nebo jeho hlas působí nejistě. Vždycky jde o psychickou diagnózu nebo následky nějakého traumatu. Je například známo, že mnohým lidem odejde hlas, když jim umírají rodiče. Hlas tak zrcadlí bolestnou ztrátu i velkou změnu v životě toho člověka. Hlas funguje jako nástroj péče o sebe sama, působí efektivně a přitom jemně. Hlas integruje, propojuje tělo s myslí, duší, představami. Můžeme ho doslova v sobě nahmatat. A když přidáme i příběh, který se s emocemi propojí, všechny složky se vyladí.
Co se děje při lekcích prožitkového zpívání?
Začínáme od těla a dechu, hmatáme hlas v těle, zvědomujeme hlasové opory, pocity a proudění dechu. Většinou to nakonec dopadne tak, že si všichni krásně zazpívají. Nejde ale o vyrábění krásného a čistého zpěvu. Naopak ráda pracuji s nejrůznějšími „zakázanými“ zvuky, jako je hekání, sténání, vzdychání. I ty patří do spektra našeho hlasového projevování se, bez nich by to nebylo celé a jeli bychom jenom na výkon. Vydávat takové emocionální zvuky může být zpočátku nezvyklé, ale je to cesta, která časem vede k celostnějšímu uchopení vlastního hlasu a k uvolnění. Intonace také není tak důležitá, jak se většinou myslí. Pokud o někom prohlásíme, že nemá hudební sluch a proto nemá zpívat, je to jen laická a značně nepřátelská nálepka. Když o sobě říkáme, že neumíme zpívat, je to spíše znamení, že se bojíme odhalit to citlivé v sobě, abychom nebyli právě onálepkováni nebo přímo zraněni. Když jsou lidé citliví k sobě i k písni, kterou zpívají, vždy je to krásný, živý a sdělný projev. Tak začínáme od vzdychání a hekání a většinou končíme vícehlasně s nějakou ne úplně snadnou písničkou.
Jaké písně se nejvíce hodí pro tuto formu terapie?
V individuálu používám písně, ke kterým má klient vztah, třeba mu je zpívala babička nebo někdo jiný blízký, nebo je má prostě rád. Léčivým způsobem lze zpívat prakticky cokoli, ale vždy se vrátím ke genialitě starých lidových písní, kde je ten hojivý a sebeuvědomovací proces už připraven. Obecným tématem práce s hlasem je vztah k sobě samému. Je to velmi důležité, ale málokdo je dnes vychován k tomu, aby měl hezký vztah sám k sobě. Asi by šlo říct, že zpěv je znějící vztah k sobě. Ale je to jen část toho složitého a z většiny skrytého působení hlasu.
Věnujete se prožitkovému zpívání 25 let. Za tu dobu se proměnilo i společenské klima. Jak se odrazilo na vaší práci?
Pozoruji, že tváří v tvář globalizaci se lidé začínají starat o kousky země, kde žijí – vznikají rodinné farmy, obchůdky se zdravou výživou, konají se sousedské akce, tedy je znát, že lidé se začínají vracet k sobě. Jsme zahlceni produkcí na hudebních nosičích, což souvisí s kultem sebeprezentace. Zazpívat si spolu je ale něco úplně jiného, než zpívat na koncertě, na YouTube nebo dokonce jen poslouchat CD. Aktivní zpěv nás uvnitř vyživuje, podporuje a spojuje navzájem. Je dobře, že vznikají amatérská sdružení a sousedské sborečky, že se lidé vrací k písničkám našich babiček, jako k osvědčenému receptu na to, co potřebujeme a co nás vyživuje. Mám pocit, že dnes jsou lidovky a world music obecně celkem v kurzu a beru to jako nadějné znamení.
V úvodu vaší sbírky stojí, že kniha může být užitečná těm, kdo touží obohatit svoje prožívání o obrazy, myšlenky a tvary ukryté v písních. Jak kniha vznikala?
Je to vyústění pětadvaceti let mojí práce. Písně jsou vybrány ze sbírek moravských, českých a slovenských písní, je to 128 písniček z tisíců. S každou z nich jsem pracovala se skupinou i jednotlivcem minimálně několik měsíců, takže můžu svědčit o tom, co ta která píseň umí a umožňuje. Písně jsou upraveny do vícehlasé podoby kvůli možnosti prožitku vícehlasu, ale do samotné melodie nezasahuji, nechci rušit její kouzlo. Písně jsou v knížce rozdělené do kapitol podle emoce nebo archetypu, který navozují a pomáhají zpracovat. Knihu vnímám jako první krok, po kterém budou následovat další. Hlas je pro mne terapeutický nástroj, který chci dál prozkoumávat.
Čím je specifická naše lidová hudba?
V českých, moravských a slovenských písních máme obrovský poklad, který nám země jako Belgie či Holandsko, kde folklór není, mohou závidět. Jsou to naše znějící kořeny, paměť pocitového života našich předků. Mnoho písní se dochovalo díky sběratelské práci Erbena či Sušila a desítek dalších velmi vzdělaných sběratelů. V Čechách se lidová hudba vyvíjela déle než na Moravě a skutečně zajímavých starých nápěvů je zde méně, ale jsou. Starší hudební jazyk odpovídající období gotiky, renesance a baroku, jde k duši přímo svým gestem a melodikou. Když si poslechnete například valašské písničky nebo slovenské trávnice, můžete slyšet, že jejich interpreti jsou hlavou v nebi a nohama pevně zapření v zemi. V těchto písních není ani kousek sentimentu či jiných falešných pocitů. I při vší nesnadnosti života je v nich přímost a ryzost, jaká je dnes vzácná. Cítím, že z takových písní naši předkové čerpali sílu, odvahu, ukotvení a uměřenost. A taky jsou často velmi vtipné.
V některých částech Moravy je folklór stále živý, zpívají, hrají a tančí jej mladí lidé a také proto z těch krajů tolik neodcházejí do měst. Vnímají tu nenahraditelnou hodnotu tradiční kultury.
Před patnácti lety jste byla u zrodu Půlnočního zpívání v kolovratském kostele. Určitě máte radost, že se tradice udržela…
Bylo to v době, kdy jsme se přistěhovali do Kolovrat. Tehdy byl starostou Marek Ovečka a my jsme s manželem hned cítili dobrou atmosféru, která tady v té době byla. Řekli jsme si, že bychom také chtěli přispět něčím, co umíme a máme rádi ke společnému životu obce. Začínalo nás asi deset, vloni nás zpívalo přes pětadvacet i s dětmi ve věku od devíti let. Holčičky přinesly společnému zpívání krásnou přímost a bezprostřednost v nacvičování i při koncertě. Zkoušíme většinou od listopadu a je to příjemné a aktivní setkávání se se sousedy. Program se každý rok trochu obmění: první půlka je nazkoušený koncert a ve druhé znějí známé koledy, aby si zazpívali i ti, kteří se přijdou jen podívat. Je to vlastně takový dárek, který si coby sousedé dáváme navzájem, a také způsob, jak se setkat a chvíli spolu pobýt.