„Jako většina lidí v této transgeneračně pošramocené společnosti jsem vyrostla s pocitem, že aby byl člověk milován, musí se hlavně snažit. A čím víc se snaží, tím víc lásky dostane. Naučila jsem se to opravdu dobře, a tak jsem se v rámci snahy se dále vylepšovat přihlásila na zpívání. Trápila mě celoživotní neschopnost při zpěvu udržet druhý (tím méně jakýkoli další) hlas. Mojí hlavní zakázkou bylo získat jistotu a nenechat se strhnout jiným, dominantním hlasem.
Zpočátku jsem vůbec nechápala, proč u toho mám křičet, vzdychat, hekat, kopat a dělat všechny ty bizarnosti, kdy se nejvíc cení ten, kdo je duchem nejprostší. Připadalo mi to nějak umělé, někdy hysterické, musela jsem překonávat poměrně silný odpor.
Ale postupně se mi to začalo líbit, dokonce jsem se těšila, až se na chvíli budu moct zase stát malým, spontánním, někdy vzteklým dítětem, kterým jsem nikdy nemohla být. A asi díky tomuto odložení role a lepšímu vnímání sebe sama, svých vnitřností, svých pocitů, toho, co dokáží hlasivky (takový titěrný orgán) provést s úplně každou buňkou mého těla, jsem došla k porozumění, že přes urputnost a vůli a snažení moje cesta dál nemůže vést (a to nejen ve zpěvu :-).
Není divu, že někdo, kdo přes 50 let empaticky monitoruje každou emoci svého okolí, aby všem nějak vyšel vstříc, nedokáže udržet svůj hlas, protože ho ani nezná a vlastně asi ani pořádně neslyší.
A tak jsem svůj prvotní záměr zcela opustila a dál chodím zpívat jen pro tu čistou dětskou radost, zastavení se, a sdílení tónů, které sice někdy dokonale neladí, ale zato mají jinou kvalitu.
Kvalitu, která je jednak dána tím, že se vždycky vytvoří skupina lidí, která je naladěná na podobných vlnách, ale hlavně tím, že ji vede žena, která nás citlivě a s humorem, a hlavně zcela bez jakýchkoli nároků, provází a nabízí možnosti. Neúkoluje, ani nesoudí. A kupodivu nevzniká anarchie, ani kakofonie, ale harmonie a krása a nějaký druh očisty. Pro mě je moc důležité i to, že skrz staletími ověřené lidové písně se můžu napojit na vertikálu a ucítit nejen kořeny, ale i otevřený prostor nad korunou. A to mi dává naději…“